Zda je v pořádku, že někteří lidé omezují ruční psaní a zda se bude ruční písmo v budoucnu na školách vůbec vyučovat?
Ruční písmo má však mnoho pozitivních účinků, např. podporuje proces učení. O tom všem se můžete dočíst v následujícím článku: Přicházejí nejhloupější generace za mnoho staletí.
Psát ručně může mít své výhody. O nich a dalších aspektech, které provází ruční písmo, hovoří i následující článek: Pište rukou. Posílíte paměť a zároveň zrelaxujete.
(13. 6. 1936 – 4. 1. 2004, Plzeň)
Byla populární česká herečka, známá svou korpulentní postavou a nezapomenutelnými rolemi.
Od dětství se pohybovala kolem divadla, např. v dětském baletu Národního divadla a to byl začátek její herecké kariéry. V divadle také potkala svého manžela Jiřího Růžičku st., rovněž divadelního herce a později též pomocného režiséra na Barrandově. Vrcholem jejího divadelního umění byla role Hejtmanky v Gogolově Revizorovi.
Helenu Růžičkovou však většina z nás zná z jejích rolí ve filmu. Nezapomenutelné postavy vytvořila v trilogii Ecce homo Homolka, jako Škopková v trilogii Slunce, seno… , ve filmech Trhala fialky dynamitem, Pane, vy jste vdova, Což takhle dát si špenát. Svou poslední roli si zahrála v roce 2003 ve filmu Zdeňka Trošky, Kameňák
Věnovala se i estrádním vystoupením jako „Duo Kiks“ se svým synem Jiřím Růžičkou, především v době, kdy nesměla hrát v divadle, ve filmu ani v televizi.
Po roce 1989 se Helena Růžičková věnovala mimo jiné charitě, napsala několik autobiografických a kuchařských knih. Poslední léta života trpěla zákeřnou nemocí, rakovinou.
Za kolébku evropských písem se většinou považuje Mezopotámie, přesněji řečeno Sumer, kde někdy koncem 4. tisíciletí vzniklo ne-li nejstarší, tedy aspoň jedno z nejstarších písem světa. Vývojová linie evropských písem – řecké alfabety a latinské abecedy – by v tomto případě vedla od sumerského obrázkového písma k písmu klínovému a přes ugaritské hláskové písmo a fénické hláskové písmo k řecké alfabetě. Genealogie evropského písma od písma sumerského však není paleografy jednoznačně přijímána a řada badatelů se kloní k hypotéze o egyptském prapočátku evropských písem. Egyptské hieroglyfy vznikly přibližně ve stejnou dobu jako písmo starých Sumerů a o prvenství toho kterého písma nelze bezpečně rozhodnout. Kde by však měla být spojnice od egyptských hieroglyfů k alfabetě? Tento most nabízí tzv. protosinajské písmo, jedno z nejstarších hláskových písem objevených v r. 1904 archeology vedenými Flindersem Petriem na Sinajském poloostrově. Zde na náhorní plošině Serábit el-Chadím vznikly v polovině 2. tisíciletí doly na tyrkys, malachit a měď a Semité podnikající a pracující v těchto již dávno opuštěných dolech zde postavili chrám na počest bohyně lásky a radosti Háthory – „ paní tyrkysu” , tedy hlavní bohyně a ochranitelky tyrkysových dolů. Nápisy na kamenných deskách pocházejících zřejmě z trosek Háthořina chrámu byly psány jednak egyptskými hieroglyfy a jednak dosud neznámým písmem o 32 znacích, které rozluštil r. 1916 britský badatel A. H. Gardiner. Protosinajské písmo evidentně vzniklo převzetím egyptského písma a jeho adaptací pomocí akrofonie na písmo souhláskové. Odtud byl jen krok k jeho předpokládanému převzetí obchodně zdatnými Féničany a další vývoj od fénického písma k alfabetě je všeobecně známou záležitostí. Podoba protosinajského písma s písmem fénickým je zřejmá a lze si ji ověřit v knize W. V. Daviese Egyptské hieroglyfy – čtení v minulosti, vydané v nakladatelství Volvox globator r. 2002. Rozhodnutí o tom, zda kořeny evropských písem sahají do starověkého Egypta či Mezopotámie, budou zřejmě muset přinést nové objevy.
Autor textu: Mgr. Jiří Jánský
Analýza a interpretace snů mají v psychoanalýze důležitý význam. Sny otevírají přímý přístup k nevědomým procesům, které jsou obrannými mechanismy instance já často potlačovány. Freud vidí v každém snu pokus o splnění přání, které v oblasti já zůstává většinou skryto. Vědomý, vzpomínce přístupný sen, který se reprezentuje ve formě nelogických situací, nazývá Freud manifestním snem. Původní, vlastní výpověď obsahující tvorbu snů, která stojí v pozadí, se označuje jako latentní snový obsah. Latentní snový obsah se skládá z tělesných pocitů, dětských vzpomínek a denních zbytků (prvky z bdělých stavů přecházejícího dne). Psychická činnost, která proměňuje latentní snový obsah do manifestního snu, se označuje jako snová práce a podstata snu. Snová práce má vztah k obranné funkci instance já. Potlačovací odpor já působí během spánku v oslabené podobě a dále. Hlavní práce spočívá v přetváření snového materiálu do manifestního snu; pomáhá si přitom různými mechanismy:
Sny se objevují u všech lidí, ale ne všichni si na ně vzpomínají. Zapamatovatelnost snů závisí na mnoha komponentech. Zvláštní roli přitom hraje časový rozdíl mezi fází REM a probuzením. Právě tak jako způsob probuzení (rychlý, pomalý, při ukončení spánku) a specifičnost na ně navazujícího stavu vědomí (jasné vědomí, polospánek). Důležitou komponentou je především obsah snu. Osoby, u nichž se objevují v emocionální oblasti poruchy, mají sklon k tomu, že je neberou na vědomí, potlačují je.
(14. 3. 1879, Ulm – 18. 4. 1955, Princeton)
Einstein byl teoretický fyzik, jeden z nejvýznamnějších vědců všech dob. Často je označován za největšího vědce 20. století, případně spolu s Newtonem za nejvýznamnějšího fyzika vůbec. Mezi jeho příspěvky fyzice patří speciální teorie relativity, myšlenka kvantování elektromagnetického pole a vysvětlení fotoefektu, vysvětlení Brownova pohybu.
E=mc2
Einsteinovi byla v roce 1921 udělena Nobelova cena za fyziku za „vysvětlení fotoefektu a zásluhy o teoretickou fyziku“. Poté, co zformuloval obecnou teorii relativity, se stal známým po celém světě, což je pro vědce nevídaný úspěch. Einstein se stal synonymem pro člověka s velmi vysokou inteligencí nebo zkrátka génia. Jeho tvář se stala jednou z nejznámějších na celém světě.
Jeho jméno nese fotochemická jednotka einstein, chemický prvek einsteinium a planetka 2001 Einstein. To je jedním z mnoha celosvětových ocenění výsledků jeho práce a jméno Einstein se tím vepsalo do povědomí současné, ale i mnoha příštích generací.
(15. 9. 1890, Torquay, – 12. 1. 1976, Wallingford)
Vlastním jménem Agatha Mary Clarissa lady Mallowanová, rozená Millerová, občas používající pseudonym Mary Westmacott.
Kdo z čtenářů kriminálních a detektivních příběhů by neznal tuto anglickou spisovatelku. Jedná se o světově nejznámější spisovatelku všech dob. V počtu prodaných knih ji předstihuje jen William Shakespeare.
Narodila se v typické viktoriánské rodině a základní vzdělání získala od svých rodičů. Roku 1906 odjela do Paříže studovat hudbu a zdokonalit svou francouzštinu.
V průběhu první i druhé světové války A. Christie pracovala jako dobrovolná sestra. Zkušeností získaných během těchto let využila při psaní svých detektivek.
Publikovala celkem přes 80 románů, povídkových knížek a divadelních her, především šlo o detektivky. Její divadelní hra Past na myši je vůbec nejdéle hranou divadelní hrou. Ráda porušovala nepsaná pravidla o struktuře detektivního románu.
Většina jejích děl byla zfilmována, některá i vícekrát, např. Vražda v Orient-expresu.
Z jejích literárních detektivů je nejslavnější Hercule Poirot.
Jeden z nejstarších psacích materiálů představoval papyrus, jenž se začal používat někdy po polovině 4. tisíciletí ve starověkém Egyptě. Vyráběl se ze stonků rostliny připomínající malou palmičku a zvané česky šáchor papírodárný s latinským názvem Cyperus papyrus. Jinak botanický rod šáchor má dnes po celém světě asi 600 druhů, z nichž několik druhů roste i v Evropě. Slovo papyrus pochází z koptštiny (pozdní fáze vývoje staroegyptštiny), v níž slovo papuro znamená „patřící králi” či „králova rostlina”. Název prozrazuje, že výroba papyru byla královským monopolem. Řekové však označovali papyrus slovem byblos, z čehož pak vzniklo označení pro knihu – bíblos, biblíon – a odtud i název pro bibli. Stylizovaný šáchor byl dokonce znakem starověkého Dolního Egypta zahrnujícího i nilskou deltu, což ukazuje, jak si Egypťané tuto rostlinu považovali. V dějinách umění jsou také známy unikátní papyromorfní sloupy užívané v architektuře egyptských chrámů, které jsou inspirovány šáchorem. Tato posvátná rostlina měla ve starověkém Egyptě velmi široké využití. Nesloužila jen k výrobě papyru, ale také se z ní vyráběly čluny, koše, lana, sandály a různý stavební materiál, také se s ní i topilo a z šáchorových oddenků se připravovala různá jídla. Již od 3. tisíciletí před naším letopočtem byl papyrus důležitou egyptskou exportní komoditou prodávanou v celém Středomoří a Blízkém východě.
A nyní je třeba upozornit na to, že české botanické názvosloví (šáchor papírodárný!) je na rozdíl od slovenského (šáchor papýrusový) zavádějící, neboť svádí k domněnce, že z šáchoru se vyráběl papír, což je ovšem zjevný omyl. Papír byl vynalezen v Číně až v 2. století našeho letopočtu a s papyrem má společnou jenom celulózu, neboť oba psací materiály mají původ v rostlinné surovině. Výrobní postupy papyru a papíru jsou značně rozdílné, ale jak se papyrus ve starověkém Egyptě vyráběl, není dnes úplně přesně známo. Poté, co se papyrus přestal přibližně ve 14. století používat, bylo toto umění zapomenuto. Znalost výroby byla obnovena až ve 20. století na základě Pliniových Přírodních dějin (Naturalis Historia) a na základě dalších, nově nalezených textů. Přesto však se dosud nepodařilo vyrobit papyrus takové kvality, která by se vyrovnala starověkým exemplářům.
Co tedy o výrobě papyru vlastně víme? Nejprve se trojhranná šáchorová lodyha podélně rozřízla velmi ostrým předmětem (nevíme jakým), zbavila se tuhé zelené svrchní vrstvy a vrstvy dřeně se loupaly v tenkých proužcích, které se pak delší dobu máčely ve vodě. Takto připravené se kladly těsně vedle sebe a přes ně se pak kladla napříč podobným způsobem další vrstva. Vrstvy byly obvykle dvě, ale mohlo jich být i více. Proužky papyru se přirozeně spojily a seschly vytlačenou rostlinnou šťávou. Někdy se snad proužky ještě potíraly pšeničným škrobem rozpuštěným v nilské vodě, o níž se věřilo, že je k výrobě papyru zvláště vhodná. Nakladené proužky šáchoru se na nějakém rovném podkladě jemně lisovaly dřevěnými deskami, hladily například slonovinovým nebo achátovým hladítkem a sušily. Poté řemeslník zarovnal hrubý povrch a ořezal nerovné okraje. Jednotlivé listy papyru se lepily za sebe zmíněnou škrobovou kaší, takže vznikl i několik metrů dlouhý svitek. Nejdelší dosud známý svitek představuje proslulý Harrisův papyrus objevený r. 1855 v egyptských Thébách se soupisem instrukcí faraona Ramesse III. pro chrámové kněžstvo. Kněží si opravdu početli, neboť svitek je široký asi 42 centimetrů a dlouhý přes 40 metrů!
Na přelomu letopočtů se kromě svitků používaly i papyrové kodexy svázané na způsob dnešní knihy a listy mohly být popsány z obou stran, čímž se šetřilo místem. Popsaný papyrus dal vyškrabat a znovu popsat, čímž vznikl tzv. palimpsest. První dochovaný svitek papyru, ovšem nepopsaný, pochází z hrobky velmože Hemaky v Sakkáře z období 1. dynastie (někdy okolo r. 3.000 před n. l.), nejstarší papyry popsané hieroglyfy jsou doloženy z konce 4. a z 5. dynastie (archiv nalezený českými archeology vedenými Prof. M. Vernerem v Abúsíru).
Na papyrus se psalo násadkami ze seříznutého rákosu případně malovalo kulatou lodyhou sítiny, kterou písař rozkousal na konci na štěteček. Inkoust se vyráběl ze směsi sazí, vody a arabské gumy, při výrobě červeného inkoustu se ještě přidávaly různé pigmentové přísady jako především rumělka. Pokud se psalo na svitky, pak obvykle jen na jednu stranu, druhá, vnější strana, zůstávala čistá. Podobně v případě dopisů, které se po sepsání skládaly a sešívaly či svazovaly šňůrkou, se též psalo na jednu stranu.
Postupná změna egyptského klimatu způsobila vymizení vyšlechtěného kulturního šáchoru, přetrvaly jen divoké formy. Papyrus však již od přibližně 2. století po Kristu začal být nahrazován novým psacím materiálem, pergamenem. I když se papyry používaly ve starověku všude v kulturním světě, dochovaly se jen tam, kde vládne suché klima; na jiných místech se papyrus vlhkostí rychle rozpadá. Nejvýznačnější papyrové nálezy tedy pocházejí opět především z Egypta. Ještě dnes se ze šáchoru vyrábějí koše, rohože, klobouky, sandály, provazy a jiné komodity. Šáchor zvaný prodejci obyčejně „papyrus” si také můžete koupit jako dekorativní rostlinu v našich květinářstvích.
Autor textu: Jiří Jánský
Za nejstarší písmo na našem území bývá považováno písmo užívané Kelty. „Naši“ Keltové, tj. Bójové (Čechy) a Volkové-Tektoságové (Morava) zřejmě nevyvinuli vlastní písemný systém jako Keltové v Irsku (viz článek Měli Keltové vlastní písmo?). Zachovaly se však nepochybné doklady užívání písma z 2. – 1. století na známém keltském oppidu ve Stradonicích u Berouna. Zde byly archeology nalezeny skládací kostěné rámečky 80 x 160 mm, u nichž se předpokládá vosková destička jako psací plocha. Na stejném nalezišti bylo nalezeno asi 20 psacích tyčinek zvaných stilus s psacími hroty. Opačný kulovitý konec tohoto pisátka se užíval k mazání. Dalším dokladem užití písma na Stradonicích patří nápis ISOM vyrytý do střepu. Pravděpodobně se jednalo o jméno majitele rozbité nádoby.
Nesrovnatelně bohatší jsou doklady písma z keltských mincí. Keltové razili zlaté, stříbrné a bronzové mince různých typů v mincovnách doložených ve Stradonicích a na našem největším keltském oppidu na Závisti u Zbraslavi. Na některých keltských mincích byly raženy jenom obrazy lidských či božích bytostí, zvířat (kůň, kanec, had aj.), stylizovaných mušlí, draků, dračích hlav, případně různé abstraktní symboly. Na keltské mincovně v Bratislavě razili Keltové mince s nápisy v latinské kapitále, které byly nalezeny i v Čechách. Nápisy BIATEC, DEVIL, BUSU, BUSSUMARUS, NONNOS, MUCCIUS, COISA, TITTO, AINORIX, FABRIARIX, EVOIURIX atd. označovaly zřejmě keltské vládce, kteří razili vlastní mince. Napovídá tomu i koncovka –RIX u některých jmen znamenající „král” (obdobou je římský název pro krále REX). Procentuelně je nejvíce nálezů s nápisem BIATEC (doprovázený někdy obrazem jezdce na koni) a proto se pro tyto mince vžil název biatek.
Nález schránky pro pečeť ve Stradonicích dokládá i užívání pečetí, nevíme však, zda Keltové užívali písmo i na pečetích, ale je to dosti pravděpodobné.
Autor textu: Mgr. Jiří Jánský
Většina lidí si láme hlavu s tím,, jak zjistit, zda je ten daný partner ten pravý. A tak lidé „sáhnou“ po různých metodách, jak to zjistit. Často chtějí i grafologický rozbor partnera – a to samozřejmě není tak jednoduché.
Pokud chcete aby vám odborník rozebral jakékoli písmo, které není vaše, měli byste mít k tomuto úkonu souhlas. Často tomu však tak není a tak by oslovený grafolog měl takový rozbor odmítnout.
Další věcí je to, že vybírat partnery podle písma opravdu není ten správný systém. Lidské vztahy fungují na jiných principech – ne na tom, kdo jak píše.
Grafologický rozbor partnerů (jejich profil) je však udělat možné. Pokud z jakéhokoli důvodu chtějí partneři o svém vztahu vědět více a domluví se spolu, lze z písma stanovit, jak se k sobě chovají, jaké vlastnosti jednomu či druhému vadí nebo naopak v čem jsou za jedno. Důležitým faktorem pro rozbor však je, aby s tím oba souhlasili.
