G. Jung rozděluje celou osobnost do různých systémů, které jsou vůči sobě v určitém vztahu.
Já: Zahrnuje oblast vědomého (vnímání, myšlenky, vzpomínky). Nezavrhuje však lidské bytosti; pro osobu představuje ústřední bod.
Osobně nevědomé: Je to sousední oblast já a skládá se z vědomě získaných zážitků, které byly potlačeny, zapomenuty nebo zapuzeny. Uvnitř osobně nevědomého zaujímají důležité postavení komplexy. Jako komplexy označuje Jung skupinu asociací, pocitů nebo myšlenek, které se zformují kolem určité emocionální oblasti. Tak např. otcovský komplex, který se odvozuje z různých zkušeností dítěte s otcem, určuje různé myšlenky s jednáním dítěte, které s ním nejsou bezpodmínečně v přímé souvislosti. Většinou pak dochází k nevědomé orientaci na tyto představy.
Rozsáhlou experimentální základnu pro hypotézu komplexu se pokoušel Jung vytvořit pomocí „diagnostických asociačních studií”. Vychází přímo z předpokladu, že reakce na podnětové slovo není ničím náhodným, nýbrž je determinováno obsahem představ, které máme k dispozici při reagování. Komplex je onen obsah představ, který je schopen ovlivňovat reakce na podnětové slovo.
V testu slovních asociací je nabízena série slov bez jakékoliv souvislosti. Na každé slovo je třeba reagovat jiným slovem, které pokusnou osobu právě napadne. Měří se doba reakce na každé slovo. U pokusné osoby zaznamenává odpověď, ale i nápadné chování. Pro vyhodnocení má význam délka reakční doby i charakter odpovědi. Jestliže se zvyšuje reakční doba a odpověď se odchyluje od běžných asociací (např. muž – žena), pak poukazuje na existenci komplexu.
Komplexní nevědomí: To reprezentuje archaické zbytky biologického a prehistorického vývoje člověka. Je to ta část psyché, která obsahuje a dále předává společné psychické dědictví lidstva. Kolektivní nevědomí určuje od narození chování každé osoby. Obsahuje v sobě možnost zažívat specifickým způsobem zkušenosti celého lidského vývojového procesu. Kognitivní nevědomí má moudrost zkušenosti nespočetných tisíciletí, která je uložena v jeho archetypických strukturách. Tyto struktury kolektivního nevědomí, archetypy, hrají v Jungově koncepci významnou roli.
Archetyp je vrozená tendence vytvářet univerzální mytologické obrazy. Jsou psychickými, energetickými centry, které mohou vyvolávat silné emoce. Archetypy jsou produktem veškerých zkušeností lidstva. Příkladem je hrdinský mýtus, který jako archetyp existuje ve všech kulturách a ve všech dobách. Ve středu stojí mohutná postava, která zvítězí nad ohrožující silou. Mýty se mohou v detailech od sebe odlišovat, ale základní struktura je zachována. Kolektivní nevědomí zahrnuje ještě jiné důležité archetypy: zrození, smrt, sílu, kouzlo, Boha, dítě, matku apod. Archetypy kolektivního nevědomí pronikají do vědomí; tam vystupují v podobě snů, fantazií a symbolů. Symbol je výrazem nebo znakem, který v denním životě může být důvěrný, avšak odkazuje na sebe do jiné oblasti. Symbol je považován většinou za naznačující narážku pro nezobrazitelnou představu. Symboly, které často vystupují ve snech, mohou se vyložit jenom tak, „jak je to přiměřené životní situaci dotyčného člověka”. V protikladu k Freudovi tvrdí C. G. Jung, že obecný platný výklad snových symbolů není přístupný. Některé archetypy se osamostatnily a mají zvláštní význam:
Anima a animus jsou archetypické obrazy opačného pohlaví, které existuje již před konkrétními zkušenostmi člověka s jiným pohlavím.
Anima ztělesňuje představy muže o ženě, které nosí sám v sobě; Jung k tomu přiřazuje nálady, pocity, tušení, vnímavost pro iracionální.
Každý muž má v sobě ženu. Tento ženský prvek se označuje anima. Amima vystupuje často jako personifikace mužské erotické žárlivosti; představuje obraz, který se může promítnout na reálnou ženu.
Animus představuje archetyp muže v ženě.
Persona představuje masku, kterou používá osoba, aby splňovala požadavky přicházející z vnějšku (např. společnosti). Mnohdy dochází k identifikaci já s personou; celková osobnost působí pak již jako nositel role.
Stín je vytvářen souhrnem vlastností z vitální instinktivní oblasti (animální část osobnosti, které si však „já” neuvědomuje v dostatečném rozsahu).
Bytostné já představuje ústřední bod veškeré osobnosti. Pro Junga je bytostné já jako živé „něco”, co je napjato mezi dva obrazy světa a jejími temně tušenými (ale o to zřetelněji pociťovanými) silami. Označil tento střed jako bytostné já. Můžeme jej rovněž označit jako boha v nás. Zdá se, že počátky celého našeho duševního života mají svůj nerozluštitelný zdroj v tomto bodě a zdá se také, že všechny nejvyšší a poslední cíle směřují k němu.
Bytostné já je iracionální a nedefinovatelné; je archetypem, který představuje úsilí člověka o jednotu. Manifestuje se v různých symbolech; nejdůležitější je mandala.
Plná osobnost najde sebe samu, když se oprostí od daných podmínek (společenské, kulturní nebo sociální povahy) a odváží se sebeuskutečňování. Tento proces označuje Jung jako proces individuace.
Individuace znamená: stát je jedinečnou bytostí, a – pokud chápeme pod pojmem individuality svou nejzazší a nesrovnatelnou jedinečnost – stát se úplným bytostným já.
Rozdělení psychologických typů
G. Jung rozlišuje dva základní postoje osobnosti: extroverze a introverze.
- Extroverze se vyznačuje vstřícnou, jasně otevřenou a ochotnou bytostí, která se snadno orientuje v dané situaci, rychle navazuje vztahy a odvažuje se často bezstarostně a důvěřivě do neznámých situací, aniž by brala zřetel na možné problémy.
- Introverze je charakterizována váhavou, reflexivní, uzavřenou bytostí, která se nepoddává lehce, bojí se objektů, je vždy trochu v defenzívě a ráda se skrývá za nedůvěřivá pozorování. Oba dva postoje jsou v každé osobě přítomné; většinou však jeden z nich dominuje.
Funkce psyché
Jung vypočítal čtyři základní psychologické funkce: myšlení, cítění, počitky a intuici.
- Myšlení je pokus pochopit intelektuálně svět; „dává věcem jména”.
- Cítění zdůrazňuje hodnotu věcí pro osobu; „říká mi, co je pro mne cenné”.
- Počitek objasňuje, že věc existuje, „říká mi, že něco je”.
- Intuice spočívá většinou na nevědomých procesech; „zajímá se spíše o pravděpodobnost než fakta”.
Byl známý lékař a psychiatr. Je zakladatelem psychoanalýzy.V dětství žil Sigmund Freud v Příboře. Později se, v roce 1859, s rodinou přestěhoval do Vídně. Vystudovat gymnázium, univerzitu a krátce se pak věnoval vnitřnímu lékařství. Brzy přešel na psychiatrii k prof. Meynertovi. Po jmenování docentem odjel r. 1885 do Paříže, kde asistoval slavnému psychiatrovi prof. Charcotovi.
Za kolébku gotického slohu je většinou považováno opatství sv. Diviše (St. Denis) v Paříži, v němž opat Suger asi v polovině 12. století formuloval jeho první ideové principy. To lze s jistými výhradami připustit v případě architektury a sochařství. První vlaštovkou nového slohu střídajícího předcházející sloh románský však bylo nepochybně gotické písmo. Zrodilo se však nikoliv ve Francii, ale v Anglii, která byla r. 1066 dobyta Normany vedenými Vilémem Dobyvatelem. V přísežných prohlášeních loajality, které dal několik let po bitvě u 
Je významný český herec, mim, dramatik a scenárista. Vystudoval brněnskou JAMU a v roce 1972 spoluzaložil Divadlo Husa na provázku, jehož se stal jednou z nejvýznamnějších osobností. V roce 1993 si v Brně založil své vlastní Divadlo Bolka Polívky. Patří k nejvýraznějším představitelům české i světové pantomimy. Ztvárnil mnoho divadelních, filmových a televizních rolí.
Za dvě nejstarší písma bývají považována písma Sumerů a Egypťanů vzniklá nezávisle na sobě někdy ve 4. tisíciletí před našim letopočtem. Od nich bývají také odvozovány následné písemné systémy vedoucí přes klínopis k fénickému, etruskému, řeckému a latinskému písmu. Priorita původu není zatím spolehlivě rozřešena, i když převažuje názor, že vynálezci nejstaršího písma jsou Sumerové. Vedle Sumeru a starověkého Egypta je však třeba zmínit záhadný národ označovaný jako 
(* 16. září 1945, Praha)