Codex gigas neboli Ďáblova bible, unikátní a nepřekonané rukopisné dílo románského kaligrafického a ilumimačního umění, dokončené asi r. 1227 v Čechách, vzbudilo v poslední době v souvislosti s jeho vystavením v Národní knihovně zaslouženou pozornost. Název Ďáblova bible napovídá o obsahu kodexu, jenž však vedle textu bible obsahuje Kosmovu kroniku, dvě hlavní díla židovského historika Josepha Flavia a další texty. Jeden z nich, uvedený před obrázkem Nebeského Jeruzaléma, je Penitenciál neboli Zpovědní zrcadlo. Druhý o vyvolávání zlých duchů následuje za proslulým portrétem ďábla, jenž podnítil populární název Codexu gigas a vyvolával různé spekulace o jeho symbolickém významu. Posledním významným krátkým textem je Kalendář s nekrologiem obsahující seznam světců a jmen osobností z českých zemí uvedených ve dnech, kdy se připomínala jejich památka. V nekrologiu je k 10. listopadu uveden Hermannus monachus inclusus tedy zavřený mnich Heřman, o němž někteří badatelé spekulují, že mohl být oním „Velkým písařem“ Ďáblovy bible. Nadlidské dílo, kterým se Codex gigas nepochybně jeví, mohl podle některých hypotéz být výsledkem nějakého mimořádného pokání či trestu za těžké hříchy řeholníka, jenž musel být uvězněn, dokud své dílo nedokončí.
Jeden z textů na listech, které byly z rukopisu vyříznuty, se ztratil. Šlo o Řeholi benediktinského řádu – základní pravidla života v klášteře sepsaná v šestém století. Codex gigas obsahuje 310 pergamenových listů, které jsou pravděpodobně vyrobeny z teletiny. Podle odhadu bylo potřeba na vyrobení tolika listů asi 160 zvířat. Stránky mají rozměry 890 mm x 490 mm, takže je Codex gigas zřejmě největší dochovaný středověký latinsky psaný rukopis v Evropě. Již břevnovský opat Pavel II. Bavor z Nečtin se o něm r. 1295 vyslovil, že je možné ho přiřadit k sedmi divům světa.
Původ Codexu gigas, jakési encyklopedie své doby, není spolehlivě doložen. Poznámka v rukopise uvádí, že ho původní majitelé, mniši z Podlažic, dali do zástavy cisterciáckému klášteru v Sedlci u Kutné Hory a v roce 1295 ho pro benediktinský klášter v Břevnově koupil zmíněný břevnovský opat Bavor z Nečtin. Zaniklý benediktinský klášter v Podlažicích u Chrudimi byl založen krátce před r. 1160 šlechticem Vrbatou za vlády druhého českého krále Vladislava. Historiky je považován za klášter malý a nevýznamný a odtud pramení pochybnosti, zda tu vůbec tak impozantní dílo jakým je Ďáblova bible mohlo vzniknout. Archeologické výzkumy započaté na v letech 1908 a obnovené v r. 2003 však naznačují, že podlažický klášter nebyl tak malý jak se původně předpokládalo a můžeme se v tomto směru ještě nadít nějakých překvapení. S jistotou můžeme říci, že Codex gigas vznikl někde v Čechách, se značnou pravděpodobností v skriptoriu kláštera v Podlažicích.
V roce 1594 daroval břevnovský opat Martin II. řečený Korýtko Codex gigas císaři Rudolfovi II. a ten uložil vzácný rukopis do svých pověstných sbírek na Pražském Hradě. Tam zůstal až do třicetileté války, kdy se ho r. 1648 při dobytí Prahy zmocnila švédská armáda vedená generálem Königsmarkem a odvezla rukopis s řadou dalších cenností do Stockholmu. Poté se stal součástí sbírky švédské královny Kristiny. Byl uložen v královské knihovně na stockholmském zámku až do roku 1877, kdy ho přestěhovali do nově postavené Národní knihovny ve Stockholmu.
Vznik Codexu gigas se pojí s legendou, která se vztahuje k tomu, že se jedná o práci jediného písaře. Ten úkol byl totiž tak nadlidský, že ho údajně mohl dokončit pouze s ďáblovou pomocí. Původ této legendy není znám. Přestože se zcela jistě nezakládá na pravdě, ukazuje, že rukopis svými ohromnými rozměry vyvolával tak silný dojem, až mu lidé přikládali nadpřirozený původ.
Codex gigas je téměř celý napsán písmem zvaným pozdní karolínská minuskule, jehož celkový vzhled a detaily působí na počátek 13. století poněkud archaicky. Například písmeno f a dlouhé s klesá pod spodní linku řádky, dříky písmen a jsou diagonální a dolní křivka u g je otevřená. Obecné rysy písma nepůsobí příliš germánským stylem, jak by se dalo čekat u rukopisu napsaného v Čechách, i když písař použil typickou germánskou formu. Codex gigas napsal jeden písař zmíněným typem písma, které se dá poměrně snadno číst, protože se velmi podobá písmenům, která dnes užíváme.
Ďáblovu bibli zdobí množství iniciál, pro něž jsou typické abstraktní spirálovité motivy protkané stylizovanými rostlinnými úponky případně poupaty. Začátek každého textu a hlavních úseků textu je označen velkou iniciálou. Spektrum iniciál se pohybuje od komplikovaně iluminovaných po jednoduché. Z barev se používá pouze červená, modrá, zelená a žlutá a velké iniciály mají často červené okraje. Složité iniciály jsou většinou zdobené lístky a květinami. Neobvyklá je realisticky vyvedená veverka nahoře na písmeně I, které na výšku zabírá celou stránku. Pouze na dvou iniciálách v rukopise bylo použito zlato.Texty a úseky, které jsou uvedeny prology, mají též iniciály, některé bohatě zdobené. Největší a nejkomplikovanější iniciály jsou na začátku biblických knih s výjimkou iniciál ke druhé knize a následujícím Listům sv. Pavla, které mají jednoduché modré iniciály. Jediná další bohatě iluminovaná iniciála se vyskytuje v první knize Kosmovy kroniky české. Dále se v Codexu objevují dva druhy jiných, velmi složitých iniciál. První jsou ornamentální iniciály s písmeny v jedné barvě a listovým ornamentem na protilehlých stranách vyvedeným v jiné barvě. Druhé jsou iniciály s písmeny v jedné barvě a s inkoustovým dekorem, zdůrazňujícím především kontury písmen, v jiné barvě. Ornamentální iniciály jsou v románských rukopisech běžné, jejich užití v Codexu gigas je nicméně archaizujícím prvkem. Iniciály zdobené perem se začínají často objevovat ve druhé polovině 12. století a hojně se rozšířily ve století třináctém a později. Iniciály v Codexu gigas jsou velmi jednoduché a občas obsahují motivy a prvky ornamentálních iniciál.
Dalším druhem písma Ďáblovy bible je kaligrafická románská unciála, kterou jsou napsány názvy kapitol či kratší významné úseky textu. Vyznačuje se výraznými tenkými horizontálními, vertikálními i diagonálními patkami, někdy jsou dříky zesíleny kruhovým ztluštěním. Slova jsou oddělována tečkou umístěnou uprostřed výšky písmen.
Náročná ornamentální výzdoba s dominujícím prvkem spirály napovídá, že velký písař znal nádherné rukopisy vypracované v proslulých iroskotských klášterech, které mu byly velkou inspirací.
Autor textu: Mgr. Jiří Jánský
(* 16. září 1945, Praha)
Mnoho už bylo napsáno o psychosomatických obtížích vztahujících se k interním onemocněním. Jako typický příklad lze uvést vředovou chorobu gastrointestinálního traktu či systémovou hypertenzi v systému kardiovaskulárním.
Starogermánské runové písmo zvané podle prvních šesti písem futhark vzniklo někdy v 2. století našeho letopočtu. Z původního futharku se po roce 450 vyvinul v Anglii anglosaský futhork (runa pro písmeno „a” změnila svůj fonetický význam na „o”) a v průběhu 6. – 7. století mladší skandinávský futhark. V 8. století se přestal anglosaský futhork užívat, zatímco ve Skandinávii se mladším futharkem psalo hojně do 13. století, v některých oblastech Švédska se dokonce udržel až do 19. století. Nyní se asi čtenář ptá, jak se tedy mohlo objevit runové skandinávské písmo v Čechách? Nuže objevilo se zde během třicetileté války, kdy Švédové pod velením neblaze proslulého generála Banéra začali od r. 1639 pronikat na české území. V rámci utajení bojových operací si švédští generálové a další důstojníci dopisovali futharkem, který Čechové a Němci samozřejmě neznali.
Počty nemocných se oproti historii také výrazně nemění, mění se však zastoupení forem onemocnění v neprospěch těch, u kterých převládají spíše zmíněné „negativní symptomy”. Ty převažují také u dlouhodobě nemocných a lze je charakterizovat jako oslabení nebo ztrátu normálních funkcí.
(6. 8. 1881 Lochfield u Darvelu – 11. 3. 1955 Londýn)