Analýza a interpretace textu.
V analyzovaném textu nemusí být obsaženy vždy všechny znaky a možnost interpretace je případ od případu rozdílná. Velmi záleží také na délce textu: z velmi krátkých útržků se většinou dá vyčíst méně než ze souvislejšího textu. Jako spodní hranice pro možnost zkoumání textu se uvádí 50 slov. V zahraniční literatuře jsou však uváděny příklady zkoumání i útržků výhružných dopisů o několika málo slovech. Zde je však podstatné, zda daný text nebo jeho část obsahuje klíčové body a typické odlišnosti, jichž se interpret může zachytit.
Vzít v úvahu je třeba i skutečnost, že se posuzovatel může zmýlit. „Interpretace znamená zachycení smyslu textu výkladem s porozuměním: přitom je nevyhnutelné, že perspektiva čtenáře spolupůsobí při výkladu. Je tedy třeba se snažit o co největší pochopení perspektivy autora.
Pravidlem pro analýzu a interpretaci textu je, že z textu smí být vyčteno a interpretováno pouze to, co text – přímo nebo nepřímo – obsahuje. Každá výpověď a interpretace musí být doložena textem. Práce s analyzovaným textem probíhá v podstatě ve třech hlavních etapách: 1. seznámení s textem 2. analýza, 3. interpretace.
V první fázi je nutno text několikrát přečíst, rozčlenit, graficky označit a opatřit poznámkami. Je třeba si uvědomit, o jaký text jde (např. text informační, argumentační nebo v kriminalistické sféře nejčastěji zastoupené apelační texty).
Obviněný často apeluje na city soudu: Neúmyslně a nešťastnou náhodou jsem zabil… Vím, že musím být za to potrestán. I když žádný trest mi… nevrátí, kterého jsem měl velmi rád a viděl jeho budoucnost.
Často je poukazováno na jiné, nevinné osoby s cílem apelovat na city: Předem vám děkuji i za svého otce, kterému se přitížilo. Bůh vám vaši dobrotu v dobré obrátí.
Apelační texty jsou i výhružné a vyděračské dopisy a telefonáty. Zde se autor textu snaží přimět adresáta, aby jednal určitým způsobem nebo aby se nějakého jednání zdržel.
V druhé fázi rozboru je věnována pozornost výstavbě textu, jeho zvláštnostem, logickému sledu, délce a stavbě vět, volbě slov, jejich uspořádání a zvukové podobě, zastoupení jednotlivých slovních druhů, krajových výrazů, internacionalismů a slov málo frekventovaných, zastaralých nebo naopak nových, opakování slov, použití gramatických forem (časy, rod činný nebo trpný, vidy, oznamovací, rozkazovací nebo podmiňovací způsob apod.).
Pozornost je třeba věnovat i interpunkčním znakům (čárky, pomlčky, otazníky, vykřičníky), jejich frekvenci a způsobu užití a psaní velkých a malých písmen. Pozornost je třeba věnovat také tomu, jak se autor sám staví k ději, zda se sám cítí jako účastník dění, jako pozorovatel, nebo zda popisovaný děj chápe jako řízený někým jiným a jakou míru zodpovědnosti za vlastní jednání si připisuje.
Ve třetí fázi rozboru se posuzovatel ptá: Co text obsahuje? Proč to autor říká právě tak? Kde je jádro výpovědi? Co to může znamenat a proč, jak to může text doložit? Tato velmi náročná fáze je samozřejmě podmíněna pečlivou přípravou. Výsledky získané v předchozích krocích jsou shrnuty, srovnány a zařazeny do souvislostí. Je-li analýza textu dobře provedena, může se stát orientací pro další pátrání, zvláště v případech, kdy se rozhoduje mezi několika podezřelými.
