Jeden z nejstarších psacích materiálů představoval papyrus, jenž se začal používat někdy po polovině 4. tisíciletí ve starověkém Egyptě. Vyráběl se ze stonků rostliny připomínající malou palmičku a zvané česky šáchor papírodárný s latinským názvem Cyperus papyrus. Jinak botanický rod šáchor má dnes po celém světě asi 600 druhů, z nichž několik druhů roste i v Evropě. Slovo papyrus pochází z koptštiny (pozdní fáze vývoje staroegyptštiny), v níž slovo papuro znamená „patřící králi” či „králova rostlina”. Název prozrazuje, že výroba papyru byla královským monopolem. Řekové však označovali papyrus slovem byblos, z čehož pak vzniklo označení pro knihu – bíblos, biblíon – a odtud i název pro bibli. Stylizovaný šáchor byl dokonce znakem starověkého Dolního Egypta zahrnujícího i nilskou deltu, což ukazuje, jak si Egypťané tuto rostlinu považovali. V dějinách umění jsou také známy unikátní papyromorfní sloupy užívané v architektuře egyptských chrámů, které jsou inspirovány šáchorem. Tato posvátná rostlina měla ve starověkém Egyptě velmi široké využití. Nesloužila jen k výrobě papyru, ale také se z ní vyráběly čluny, koše, lana, sandály a různý stavební materiál, také se s ní i topilo a z šáchorových oddenků se připravovala různá jídla. Již od 3. tisíciletí před naším letopočtem byl papyrus důležitou egyptskou exportní komoditou prodávanou v celém Středomoří a Blízkém východě.
A nyní je třeba upozornit na to, že české botanické názvosloví (šáchor papírodárný!) je na rozdíl od slovenského (šáchor papýrusový) zavádějící, neboť svádí k domněnce, že z šáchoru se vyráběl papír, což je ovšem zjevný omyl. Papír byl vynalezen v Číně až v 2. století našeho letopočtu a s papyrem má společnou jenom celulózu, neboť oba psací materiály mají původ v rostlinné surovině. Výrobní postupy papyru a papíru jsou značně rozdílné, ale jak se papyrus ve starověkém Egyptě vyráběl, není dnes úplně přesně známo. Poté, co se papyrus přestal přibližně ve 14. století používat, bylo toto umění zapomenuto. Znalost výroby byla obnovena až ve 20. století na základě Pliniových Přírodních dějin (Naturalis Historia) a na základě dalších, nově nalezených textů. Přesto však se dosud nepodařilo vyrobit papyrus takové kvality, která by se vyrovnala starověkým exemplářům.
Co tedy o výrobě papyru vlastně víme? Nejprve se trojhranná šáchorová lodyha podélně rozřízla velmi ostrým předmětem (nevíme jakým), zbavila se tuhé zelené svrchní vrstvy a vrstvy dřeně se loupaly v tenkých proužcích, které se pak delší dobu máčely ve vodě. Takto připravené se kladly těsně vedle sebe a přes ně se pak kladla napříč podobným způsobem další vrstva. Vrstvy byly obvykle dvě, ale mohlo jich být i více. Proužky papyru se přirozeně spojily a seschly vytlačenou rostlinnou šťávou. Někdy se snad proužky ještě potíraly pšeničným škrobem rozpuštěným v nilské vodě, o níž se věřilo, že je k výrobě papyru zvláště vhodná. Nakladené proužky šáchoru se na nějakém rovném podkladě jemně lisovaly dřevěnými deskami, hladily například slonovinovým nebo achátovým hladítkem a sušily. Poté řemeslník zarovnal hrubý povrch a ořezal nerovné okraje. Jednotlivé listy papyru se lepily za sebe zmíněnou škrobovou kaší, takže vznikl i několik metrů dlouhý svitek. Nejdelší dosud známý svitek představuje proslulý Harrisův papyrus objevený r. 1855 v egyptských Thébách se soupisem instrukcí faraona Ramesse III. pro chrámové kněžstvo. Kněží si opravdu početli, neboť svitek je široký asi 42 centimetrů a dlouhý přes 40 metrů!
Na přelomu letopočtů se kromě svitků používaly i papyrové kodexy svázané na způsob dnešní knihy a listy mohly být popsány z obou stran, čímž se šetřilo místem. Popsaný papyrus dal vyškrabat a znovu popsat, čímž vznikl tzv. palimpsest. První dochovaný svitek papyru, ovšem nepopsaný, pochází z hrobky velmože Hemaky v Sakkáře z období 1. dynastie (někdy okolo r. 3.000 před n. l.), nejstarší papyry popsané hieroglyfy jsou doloženy z konce 4. a z 5. dynastie (archiv nalezený českými archeology vedenými Prof. M. Vernerem v Abúsíru).
Na papyrus se psalo násadkami ze seříznutého rákosu případně malovalo kulatou lodyhou sítiny, kterou písař rozkousal na konci na štěteček. Inkoust se vyráběl ze směsi sazí, vody a arabské gumy, při výrobě červeného inkoustu se ještě přidávaly různé pigmentové přísady jako především rumělka. Pokud se psalo na svitky, pak obvykle jen na jednu stranu, druhá, vnější strana, zůstávala čistá. Podobně v případě dopisů, které se po sepsání skládaly a sešívaly či svazovaly šňůrkou, se též psalo na jednu stranu.
Postupná změna egyptského klimatu způsobila vymizení vyšlechtěného kulturního šáchoru, přetrvaly jen divoké formy. Papyrus však již od přibližně 2. století po Kristu začal být nahrazován novým psacím materiálem, pergamenem. I když se papyry používaly ve starověku všude v kulturním světě, dochovaly se jen tam, kde vládne suché klima; na jiných místech se papyrus vlhkostí rychle rozpadá. Nejvýznačnější papyrové nálezy tedy pocházejí opět především z Egypta. Ještě dnes se ze šáchoru vyrábějí koše, rohože, klobouky, sandály, provazy a jiné komodity. Šáchor zvaný prodejci obyčejně „papyrus” si také můžete koupit jako dekorativní rostlinu v našich květinářstvích.
Autor textu: Jiří Jánský
