Zdá se mi vhodné přidržet se při analýze tohoto problému myšlenek E. Fromma.
Zločin a trest při prvním pohledu představuje nebo by aspoň představovat měl kauzální rovnici příčiny a následku. Na jedné straně máme tedy negativní akt lidské vůle a na straně druhé její spravedlivé potrestání podle míry. To schéma nám však neříká nic o člověku a jeho motivech. Neodpovídá na otázku proč, ale je jen prostým konstatováním faktu. Deskriptivním uchopením reality. Pan Novák ukradl v bance jeden mil. korun. Nechce pracovat, bere co mu nepatří a proto je zloděj. Vidíme tak, že naše rovnice je jako prst ukazující na měsíc. Nepředstavuje konečnou výpověď, ale je velmi důležitá právě proto, že ukazuje směrem k něčemu, co leží pod povrchem lidského snažení a jednání. Poukazuje nás k motivaci, ale není motivem samým a to jak v případě zločinu, tak i v případě trestu. Není tedy měsícem samotným.
K tomu, abychom se v našem pojednání dostali dál, je třeba zamyslet se nad otázkou podstaty člověka. Existuje vůbec něco takového? A jestli ano, jaké je jádro osobnosti?
E. Fromm hájí ve svých pracech názor (zejména -Lidské srdce, Anatomie lidské destruktivity), že podstata člověka je obsažena v rozporu jeho existence. V jádru osobnosti není tak ani dobro ani zlo, člověk není ani zvíře ani ďábel, nýbrž vězí někde uprostřed. Žije v přírodě podřízen jejímu diktátu, zároveň však tuto přírodu překračuje, protože postrádá onu nevědomost, která by z něj činila živočicha s ní sjednoceného. V lidské existenci není nějaká idea, ale otázka a potřeba odpovědi. Proti němu stojí obrovský potenciál archaických sil reprezentovaných přírodou. Je nutno zdůraznit, že podstatou není odpověď, a to ani sebelepší, nýbrž konflikt sám(dle E.Eroma). Cesta uskutečnění je tu poutí za rovnováhou a harmonií.
V podstatě jsou na tuto otázku možné dvě odpovědi. Jednou je regresivní návrat zpět do lůna přírody – smrtí rozumu a sebevědomí. Druhou je potom řešení progresivní, směřující k nalezení lidskosti v sobě samém.
S touto otázkou souvisí bezprostředně otázka po možnostech volby. Je vůbec možné svobodně si vybrat?
Obecně je možné říci, že to možné je. Je to však cesta nesmírně složitá. Neexistuje jako volba mezi dobrem a zlem jako obecnými principy, nýbrž jako volba projevující se v konkrétních činech. Není možné být celý rok „dobrý” a pak „si spáchat jen takovou malou vraždičku” a dál být zase na správné straně. Nýbrž že volba se stává skutečností v konkrétním aktu rozhodování. Svoboda je tedy podle Fromma tehdy, má-li člověk vědomí o dobrém a zlém, ví, který čin je v konkrétní situaci vhodným prostředkem k žádanému cíli, objeví svá nevědomá přání, má vědomí reálných možností mezi nimiž volí, je si vědom následků jedné volby v protikladu k následkům volby druhé a naposledy uvědomuje si, že vědomí jako takové je neúčinné, pokud není doprovázeno vůlí jednat. (E. Fromm – Lidské srdce, naklad. Josefa Šimona, Praha 1996)
Lidský život je tak podobný hře v šachy, s každým tahem se snižuje možnost jednat v souladu s dobrem (cestou vpřed) nebo zlem (regresí). Frommova individuační cesta je tedy cestou poskládanou z okamžiku rozhodování, ve kterých se člověk neustále osvobozuje ve směru své volby. „Normální” smrtelník má vždy na výběr a může kdykoli sklouznout i z těch nejvyšších met. Jen skrz naskrz zlí nebo dobří už žádný výběr nemají a jsou doslova hnáni svými skutky dál v tom směru, který si zvolili.
Z výše uvedeného vyplývá, že člověk za své důsledky nese vždy odpovědnost. Není to však odpovědnost jen pro trest ve smyslu Shawova: „Věšení máme už za sebou – teď jenom zbývá ještě to vyřešit.”, ale především zachycení skutečnosti, že my sami jsme následkem svého konání, obrazem svých činů a zároveň prostředkem k nápravě. Cílem trestu by proto mělo být rozpoznání řetězce příčin a náledků pochopení své role v celém dramatu jako hlavního řídícího činitele a cesta zpět k výšinám lidského bytí.
Co je však možné dělat s těmi lidmi, kteří nebyli sto vidět své křižovatky nebo v důsledku nějakého psychického traumatu zanevřeli na život a jejichž srdce se už příliš zatvrdila? Nejlepší by asi byla odhalení své situace a nahlédnutí své životní strategie jako chybné spolu s pozitivními činy. I zde však čekají mnohá nebezpečí. Předně je to obrovská tíha pocitů viny a hříšnosti, kterou je člověk zasažen, která vede jen k dalšímu sebeobviňování nebo snaze uniknout z této situace projekcí příčin na někoho nebo něco jiného. Stačí však i svedení viny na svou temnou stránku, na toho hříšníka. Ne já, ale on to udělal.
A za druhé je to velká vnímavost k odmítnutí ze strany okolí.
Na tomto místě vidí Fromm záchranu v pozitivních činech. Udělal jsi něco špatného? Naprav to! Nahraď to dobrým!
Proto nesouhlasím s pasivním vězněním a pranýřováním odsouzených a dokonce s trestem smrti.
Snaha porozumět duši člověka zápasícího o své bytí by měla stát vždy v popředí zájmu lidí a psychologů pracujícího v prostředí zločinu a trestu.
Autor textu: Mgr. Martin Pešek
