Římský polyhistor a spisovatel Suetonius je v širším povědomí znám především jako autor stále vydávaného populárního díla Životopisy dvanácti císařů (De vita Caesarum), které byly přeloženy V. Kubelkou do češtiny již v r. 1903. Je to vlastně jediné zachované dílo z rozsáhlé a všestranné tvorby Suetoniovy. Z nedochovaných spisů připomeňme encyklopedicky pojaté přírodovědné dílo Louky (Prata) o 10 knihách, Řím (Roma) o zvycích a obyčejích Římanů, O slavných mužích (De viris illustribus) pojednávající o římských historicích, básnících, řečnících, filosofech, gramaticích a rétorech a last but not least dílo O znacích písma. O Suetoniově původu nic nevíme do doby, kdy za císaře Traiana (vládl v letech 98 – 117) začal působit v Římě jako advokát a učitel rétoriky. Za Traianova nástupce Hadriana (117 – 138) dosáhl vrcholu své úřední kariéry, kdy se stal tajemníkem císaře, což mu mimo jiné umožňovalo přístup do císařského archivu. Zde se seznámil s korespondencí císařů julsko-klaudijské a flaviovské dynastie a získal jedinečné pramenné podklady ke svému dílu Životopisy dvanácti císařů, které ho natrvale proslavilo. Není cílem tohoto medailonku posuzovat tyto císařské biografie plné pikantních historek a anekdot o zvrhlostech, šílenostech a orgiích Tiberia, Kaliguly, Nera a dalších vládců mocné římské říše, neboť obrátíme naši pozornost ke zrodu grafologie. Při Suetoniově četbě vlastoručních dopisů císaře Augusta a jeho nástupců nepochybně vznikla myšlenka o souvislosti povahových zvláštností císařů s jejich písemným projevem. Neobyčejnou všímavost Suetoniovu pro charakter písma dokládá pasáž ze životopisu císaře Augusta, kterou si zde dovolíme ocitovat: „V jeho (Augustových) vlastoručních rukopisech jsem si všiml i té zvláštnosti, že nikdy nedělil slov a nepřenášel na další řádek písmena, pro něž již nevybylo místa na konci řádku, nýbrž umisťoval takový zbytek hned pod začaté slovo a zatahoval je záškrtem. Pravopisu, jak jej předpisují gramatikové, nijak zvlášť nedbal, a jak se zdá, sdílel mínění těch, kdo se řídí pravidlem: piš jak mluvíš. Jinak také leckdy zaměňoval nebo vynechával nejen jednotlivá písmena, ale i slabiky. Je to běžný druh lidských chyb a nepřipomínal bych jej, kdybych s překvapením neshledával, jak někteří poznamenali, že sám sesadil legáta s konsulskou pravomocí jako hrubce a nevzdělance proto, že v jeho zprávě zpozoroval pravopisnou chybu ixi místo ipsi. Kdykoli psal Augustus šifrovaně, kladl B místo A, C místo B a tak dále vždy písmeno, které v abecedě následuje, místo X pak kladl zdvojené A.” Tady nemusíme být školenými grafology, abychom odvodili, že císař Augustus zastával názor Quod licet Iovi non licet bovi, tedy co je dovoleno bohovi není dovoleno volovi. Oceňme tedy genialitu Suetoniovu, když následující vědecké grafologické dílo napsal teprve až r. 1622 v Bologni jistý Camillo Balda s názvem „O umění, kterým lze podle písma určovati povahu a mravy”. Žel z tohoto díla se zachovaly jen zlomky a tak ani nevíme, zda Balda ještě znal nedochované Suetoniovo dílo O znacích písma, zřejmě první známé pojednání o grafologii.
Autor textu: Mgr. Jiří Jánský
